Slzy

3. června 2017 v 15:53 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Miluji ho, ale neklape nám to.

On je spokojený a já jsem nešťatná.

Nevím, co mám dělat.


Don't want to be your light
I burned myself so much I died inside
So what is left of me?
A bitter broken memory
Don't want to live your life
I can no longer even sympathize
With what you've come to be
A bitter broken memory
 

Ztraceni v muzice

4. října 2016 v 21:06 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Ach bože. (Přemýšlím, kolikrát jsem takovým povzdechem začala psát článek).

Tak jsme šli tancovat. Konečně. Trvalo nám to jen dva semestry: jedno nic-si-z-toho-nepamatuju Půlení a jednu nic-si-z-ní-nepamatuju-a-mám-srdíčka-na-ruce svatbu.

A bylo to velmi nebezpečný. Protože... oči, rty, ramena, ruce, hrudník, zadek... ghrm.
A protože se prostě umí hýbat.

Doufám, že budeme chodit pravidelně. Bude to moje týdenní dávka smíchu přímo od srdce, dobré nálady.
Naše kardio.

Královna ptáků

20. září 2016 v 13:47 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Viděla jsem se Koňomutem. Konečně, po třech měsících.
Šli jsme spolu v osm večer na Špilberk, přes půlku města. Sěděli jsme na opěradle lavičky, protože jsem prostě moc malá. Koukali jsme na noční město a jedli kinder bueno.
On mě fascinuje.
Je jiný, než ostatní.
Je boží.



Konečně jsem dodělala ten návrh na tetování.
Líbí se mu.

Akorát bychom si mohli přestat posílat ty prasácký GIFs.
 


(Ne)spokojená

4. srpna 2016 v 22:06 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Bylo léto. Seděla jsem sama schovaná v lese na měkké dece u břehu říčky. Měla jsem na sobě plavky, velký bílý plážový klobouk a hlavu zabořenou v knize. Vlahý vánek si pohrával s mými kudrnami a na pokožku mi padaly sluneční paprsky a zbarvovaly ji do světle hněda. A najednou si ke mně přisedl on.
,,Jak jsi mě tu našel?!" zeptala jsem se s vykulenýma očima.
Nasadil pokřivený úsměv. ,,Vždycky si tě nakonec najdu."
Usmála jsem se. Bylo to už tolik let...
Pomalu se ke mně naklonil a jemně mi sundal klobouk. Konečky prstů mi zavadil o holé rameno a vyslal mi tím do těla elektrickou vlnu, až mi naskočila husí kůže. Kousla jsem se do rtu.
Neměl mě tu najít, neměl na mě sahat.
Mysl na mě křičela, že nesmím. Tělo ji však neposlouchalo. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na plné rty.

Jsem ze sebe znechucená.
Chuť, chtíč a vášeň se mi podařilo hluboko pohřbít. Snažila jsem se vyčerpávat se tolik, abych večer padla a na nic nemyslela.
Už to mám tak automatické. Zautomatizované, že mě nechce. A když jo... těžko se k něčemu přemlouvám.
Nevím, co se to se mnou děje.
Přitom, když si vzpomenu na něj,...

Někdo mi kdysi řekl, že sny jsou chtíče nejniternějšího koutu naší duše.
Fuck, tetování a ty bicepsy bych si fakt nechala líbit.

Let it go

29. března 2016 v 21:19 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
,,Ale tak když víš, že ho miluješ, tak si aspoň nestěžuj."
Zvláštní, když mě člověk, kterého jsem nikdy neviděla, dokáže tak... zklamat.
Ani nevím, co jsem čekala.

Jsou věci, se kterými nic nezmůžu. Pořád mě ale budou štvát, pořád mě budou trápit, pořád tu budou.
A já s tím nic neudělám.
Můžu si jenom stěžovat.
Anebo se změnit.
Anebo být sama a přejít do režimu ,,jeptiška".

Protože mě by nikdy nikdo jiný nechtěl.

Emotikona wink.

Bortí ti sny, kámo...

28. ledna 2016 v 20:22 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
... a tak tam sedíš, usmíváš se, protože víš, že je dobrý. Protože je zručný, šikovný, vyrobí cokoliv. Nakonec mu beztak nabídnou práci s vysokým nástupním platem.

A Tvůj sen se zhroutí.

Už teď se bortí, protože víš, že nakonec za Tebou nepůjde. Že si vybere dobře placenou práci, aby jednou... jednou... za mnoho let, mohl koupit starou roubenku a opravit jí ke společnému bydlení.

Přesto se pořád usmíváš. Protože víš, že tohle je celý on. Obětuje mládí pro to, abyste se měli jednou spolu dobře. A to, že budeš nešťastná, nespokojená a neukojená, to se nějak vyřeší.

Tvá duše pláče, protože nebudeš za rok hledat společný byt. Nezařídíš ho podle sebe. Nebudeš nakupovat ty super doplňky v krámku, kolem kterého chodíš, když jdeš do Billy nakupovat. Nebudeš každý den usínat vedle něj a nebudeš se vedle něj každý den probouzet. Nebudete se konečně milovat přesně podle Tvého gusta a tak často, jak Ty chceš, protože on bude konečně odpočinutý a nebude usínat už v půl desáté večer.

A stejně se usmíváš. Přeješ mu to, přeješ mu všechen tenhle úspěch.
Pamauješ, co říkala maminka? Za každým úspěšným mužem stojí v tichosti chytrá žena.

Jsi tak strašně studená.
Máš kolem sebe postavenou neprostupnou zeď, kterou už nikdy nikdo neprorazí.
Protože stejně nakonec skončíš sama.

Neponaučitelná

10. ledna 2016 v 0:37 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Já se nikdy nezměním.

Jsem neponaučitelná.


,,Ty jsi fakt hrozně zvláštní."
Překvapuje mě, jakou náhodou a kde všude se dají potkat tak super lidi.
Tak super kryploidní lidi.
Hm, muži.

Fuck.
Ne, to ne. Nesmím. Nemůžu.
Shit.

,,Cením si toho."

12. prosince 2015 v 21:43 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Jen se snažím přizpůsobit se.

Jsou situace, kdy se mi daří neřešit věci, které by tomu před-tím-mé-já ublížily.
A pak jsou ty, při kterých se musím křečovitě držet.

,,Takhle je to správné.
Takhle chtějí, aby ses chovala."

Snažím se přijmout lidi takoví, jací jsou. Pochopit jejich vlastní potřeby, starosti. A přizpůobit jim ty moje.
Vždycky, vždycky půjdou moje potřeby stranou.

Jen se bojím toho zlomu, až to jednou nevydržím.
Až to opět nevydržím.

Neukojitelná

21. listopadu 2015 v 0:13 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Je to na hovno.
Je to na hovno, protože přátelství mezi ženou a mužem neexistuje.
Zase jsem na to sama. Zase to nemám komu říct.
Nemůžu.

Nemůžu to říct jemu, že jsem smutná, když mi odmítne sex. Třeba to nebylo odmítnutí, jen se chtěl dívat na film. Protože neosekaná verze The Hobbit je přece neosekaná verze. To, že se vidíme po 5 dnech... A pak, po filmu, už je moc pozdě. Doufala, že uslyším něco ve smyslu: ,,Na sex není nikdy pozdě," a ,, chci tě" a ,, je mi jedno, kolik je hodin, když jsem tu s tebou". Ne jen: ,,Tak tedy dobře."
Dobře. Nesnáším to slovo.

Už vůbec to nemůžu říct jemu. Protože on by mi napsal, že by to udělal jinak. Že by mě nikdy nenechal jít spát jen tak. Že by se do mě pustil, klidně na stole. Že by mě donutil prosit ho. Že by ze mě dostal duši.

Ach, a už vůbec to nemůžu říct . Zabila by mě. Zabila by mě za to, že si to nechávám líbit. Za to, že teď budu hodinu civět do stropu, v očích slzy, neschopná usnout. Prosím, řekněte jim to někdo za mě.

Slavíková

12. listopadu 2015 v 22:52 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
A tak jsme hráli, že spolu chodíme. A půlka ročníku si myslí, že to tak je.
Ale on má přítelkyni.
Štíhlounkou, blonďatou a modrookou.
Opět. Chjo.
Dali se dohromady po tom, co jí skoro ojel u stěny na parketu. A přitom se předtím válel po mně. Ha ha.

Hrozně jsem se opila.
I felt a lot of better. But... well... not now.


Chtěla jsem jim říct strašnou spoustu věcí.
Mám totiž někdy pocit, že pro čistou hlavu... potřebuji být chvíli sama.

Kam dál