Srpen 2012

Naštvaná přes smsky

17. srpna 2012 v 11:23 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
,,Dík za hodně obyčejné svačiny milá XXX, bez salátu, bez šunky. My s tátou koupili šunku, za drahé peníze a máme smůlu, že ji ani neochutnáme. To jsi šikulka."

,,Nemáš zač, moje milá maminko, jsem ráda, že Vám chutná. A jestli ne, tak se neposer, měla sis to udělat sama. Šunka tam je, asi by sis měla zvýšit dioptrie v brýlých, když jsi ta oční doktorka, protože asi moc dobře nevidíš. Odkdy že je šunka drahá? No jo vlastně, od té doby, co necháváš tisíce v knihkupectví za knížky i přes to, že máš čtečku. A nám pak nadáváš, že neumíme hospodařit s penězi a že máme v pokojíčku bordel, protože je tu ta zasraná obrovská knihovna, a tak tu není místo na naše krámy. Přeji ti pěkný den, tvá šikovná dceruška."

Bože. Měla jsem jí příšernou chuť tohle napsat. A pak si zbalit kufry a odstěhovat se.
Nebo jí napsat podobnou verzi anglicky.
Whatever.
Sere mě.

S lepší náladou :)

14. srpna 2012 v 20:57 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Jsem zase tu. A mám lepší náladu. Hádejte proč - nedalo mi to, sežralo by mě svědomí, musela jsem mu napsat. Prý se má skvěle, na plážích už ho to přestává bavit (sráče jednoho :D) a pošle mi pohled. Vykouzlilo mi to chvilkový úsměv i v očích. A tak zase zítra popadnu čtvrtku, tentokrát suché pastely a půjdu něco namalovat.

Víte, co je zvláštní? Že jsem se konečně zvedla a šla uklízet. Uklízela jsem celé odpoledne. Ne, že by to má část pokojíčku nepotřebovala...potřebovala, a hrozně moc. A je zvláštní, kolik věcí jsem při tom uklízení našla. Staré deníčky a malé bločky, které měly popsané jen dvě strany, spoustu ořezávátek, tři krabice s pastelkami, jedny voskovky, vyschlé razítko, rolničku na klíče, noty, nepoužité pohledy, karty s plemeny psů, referáty, staré písemky - to jsem se zvlášť musela smát, hlavně když jsem viděla ty pětky; malé plyšáky, zbylý chemlon z rastů, který by se dal teoreticky ještě použít, mince, starou řasenku...dokonce jsem našla i záručák na svůj starý mobil, který nutně volá po opravě. Bohužel už propadlý.
Nejhorší na tom je, že ty věci ke mně tak nějak patří nebo patřily, takže prostě nemám to srdce je vyhodit. A tak jsem přišla na skvělý nápad - vzala jsem krabice od conversek, které jsem si doma skladovala, i když na mě všichni řvali, ať je vyhodím. Do jedné jsem naskládala účtenky a faktury, do druhé tyhle (ne)potřebné věci a uložila jse zpátky do šuplíků.
Všechno to teď vypadá nádherně uklizeně.
Jsem na sebe pyšná.

P.S.: zítra přijede nejlepší kamarádka. Budu jí muset říct, jak na tom jsem. Protože i kdybych jí to neřekla, pozná to. A nebude se mnou souhlasit. Asi se mi to bude snažit vymluvit. A asi bude mít i pravdu. Tak proč se tak strašně moc do toho chci vrhnout po hlavě, bez přemýšlení, ať už to dopadne špatně či ne? Já netuším. Ale ona tuší, že kdyby to dopadlo špatně, zničí mě to, tentokrát nadobro.
Mám se řídit její radou, nebo to zase risknout..?

Totálně mimo

12. srpna 2012 v 21:30 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Nikdy jsem se tak netěšila na to, až to všechno skončí.
I když vlastně nechci, aby skončily třeba prázdniny. Chci, aby bylo krásně, abych nemusela do práce, a hlavně aby se vrátil, abychom byli spolu. Leželi na dece na louce a smáli se.
Tak strašně moc mi chybí. Žádná sms, žádná zpráva na FB, i když vím, že připojení k internetu má. Asi budeme vážně jenom kamarádi.

Přestává mi stačit můj seznam smutných písniček. Začíná být nechutně ohraný. Nutně potřebuju nové...nějaké nápady?
A taky si potřebuju ulevit od bolesti a toho hroznýho pocitu v břiše, který začal už ten den, co odjel.
Chci mu napsat, jak hrozně moc mi chybí a jak hrozně moc chci, aby přijel. Ale zase to bude jen nějaká jednoduchá "vysmátá", o mých pocitech nic neříkající smska.
Achjo.
Co teď?

Sick of this life

9. srpna 2012 v 22:08 | Elaphka |  Výkřiky do tmy

And I can't stand the pain
and I can't make it go away

How could this happened to me
I've made my mistakes
got nowhere to run
the night goes on as I'm fading away
I'm sick of this life
I just wanna scream
How could this happened to me?

Přesně tak. Sick of this life.
Stýská se mi.

Vítej, elaphkaaa!

8. srpna 2012 v 21:51 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Včera navštívilo Váš blog O lidí. Aneb není nad pozitivní zprávu hnedka na začátek.

Tak. Sice jsem si slíbila, že to nenapíšu na facebook, jako ostatní slepičky a machři. Ale nedá mi to. Prostě...pochlubit se musím, alespoň někde.
Panebože, panebože, PANEBOŽE!!! Já jsem to dala! DALA! Na 100%! Napoprvé! UÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!
*skáču radostí až do stropu*
MUHAHA! JÁ MÁM ŘIDIČÁK!!!
Stačí. Přejděme k dalším zprávám.

Dneska mě málem kleplo.
Včera se u mě v práci stavil On. A vybíral si mobil. Mobil, 2 hodiny, u mě v práci. Že prý ho potřebuje nutně s sebou do Francie, aby měl na co fotit. Čímž se vlastně dostáváme k jádru věci: jede Francie. Na tři týdny!
A nestihli jsem se pořádně rozloučit, protože přijel jeho tatík, který si o nás myslí...velmi zajímavé věci, které samozřejmě nejsou pravdivé.
Takže mě dneska kvůli němu málem kleplo. Stojím v práci za pultíkem, najednou přiběhne, na rtech udýchaný úsměv: ,,Ahoj. Přišel jsem se rozloučit," a přitáhl si mě do náruče. Když mě pustí, omámeně se usměju. Pak mi do ruky strčí kartu do knihovny, s prosbou o prodloužení knížek. Zmateně kývnu. On se na rozloučenou ještě naposled usměje, otočí se a odchází.
Bože. Asi mě z něj klepne.

A až doma mi vlastně došlo, že tu nebude tři týdny. Tři týdny! Takže žádně půlnoční běhání z akce na kebab. Žádné kecání u něj v pokojíčku na tom úžasném koberci. Žádné výlety se psem, nakupování, smích...
Takže jsem musela vzít čtvrtku a vodovky a nakreslit to, co jsem chtěla, aby se stalo.

Kreslilo srdce emocemi, mozek byl v letadle, které mířilo do Francie.

Když už jsem byla rozmalovaná, nedalo mi to a dobřečela jsem se u tohohle.

A víte vy co? Celkem se mi to líbí.