Říjen 2012

Dissociative

16. října 2012 v 21:40 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Cítím se rozložená.

,,Proč se tohle muselo stát právě mě?"
,,Proč? Protože ty máš na to to zvládnout."

Zajímavé. Jeden pohyb, jedna věta a jsem zase zpátky na dně. Prý musím uvolnit tlak.
Nebo skončím se žaludečními vředy.
A nebo na psychiatrii.

,,Co by jsi řekla svému mladšímu já, kdyby tu s námi sedělo?"
,,Začni se chovat tak, jak to cejtíš. Protože na tebe nikdo ohledy brát nebude. A nečekej na zázrak."

Here we go

10. října 2012 v 20:14 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Tak fajn. Here we go. Je to tady.
,,Víš, včera jsem u ní zase byl...a tak nějak spolu chodíme."

Ani to nebolelo. Přijala jsem to se smíchem - ostatně jako všechno. A ani jsem se nedivila, po tom, jak o ní furt básnil.
Škoda jen, že mu to nedošlo.

Jen nechápu ten pocit. Zklamaná. Zhnusená. Otupělá. Rozbolavělá. Něco ve mně je a užírá mě to.

Desparate

2. října 2012 v 21:51 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
,,Jak se máš?"

Je to divné. Nepochopil to. Nedošlo mu to. On prostě...nevím.
Navíc se chová divně. Odtažitě. A tak.

Ale mně to došlo. Že jsem celé ty dva roky čekala na zázrak. Že přestane básnit o ostatních holkách a najde ty laní oči, které ho všude sledují a doufají, že si jich taky jednou všimne.
Budou mi chybět ty záchvaty smíchu. Ty prosezené hodiny u něj doma. Starání se o kytku. Hraní na klavír a na piano. Ale...já už to prostě nezvládám. Nedokážu se dál přemlouvat.
Končím.

Ignorace. Malinká naděje, že mě přeci jenom má trochu rád a sám to přileze vyžehlit.
Já to ale nezvládnu dál tajit. Hrát si, že mě nevadí, že mě má jistou. Že vždycky vyslechnu jeho egocentrický kecy. Že pomůžu. Naučím. Přiběhnu. A tak.

Proč se tohle muselo do píči stát?

Vezmu tu zakázanou věc, použiju ji a pak si sama ovážu rány.
To je tak vtipný. A idiotsky naivní.

Pak začnu od znova.
Úplně od znova.
Na to místo dosadím někoho jiného. Lepšího.

,,Fajn."