(Ne)spokojená

4. srpna 2016 v 22:06 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Bylo léto. Seděla jsem sama schovaná v lese na měkké dece u břehu říčky. Měla jsem na sobě plavky, velký bílý plážový klobouk a hlavu zabořenou v knize. Vlahý vánek si pohrával s mými kudrnami a na pokožku mi padaly sluneční paprsky a zbarvovaly ji do světle hněda. A najednou si ke mně přisedl on.
,,Jak jsi mě tu našel?!" zeptala jsem se s vykulenýma očima.
Nasadil pokřivený úsměv. ,,Vždycky si tě nakonec najdu."
Usmála jsem se. Bylo to už tolik let...
Pomalu se ke mně naklonil a jemně mi sundal klobouk. Konečky prstů mi zavadil o holé rameno a vyslal mi tím do těla elektrickou vlnu, až mi naskočila husí kůže. Kousla jsem se do rtu.
Neměl mě tu najít, neměl na mě sahat.
Mysl na mě křičela, že nesmím. Tělo ji však neposlouchalo. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na plné rty.

Jsem ze sebe znechucená.
Chuť, chtíč a vášeň se mi podařilo hluboko pohřbít. Snažila jsem se vyčerpávat se tolik, abych večer padla a na nic nemyslela.
Už to mám tak automatické. Zautomatizované, že mě nechce. A když jo... těžko se k něčemu přemlouvám.
Nevím, co se to se mnou děje.
Přitom, když si vzpomenu na něj,...

Někdo mi kdysi řekl, že sny jsou chtíče nejniternějšího koutu naší duše.
Fuck, tetování a ty bicepsy bych si fakt nechala líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama